Můj plot – můj hrad?
Žít za zdmi vlastního bytu nebo za plotem svého domu, neznat své sousedy nebo se s nimi alespoň vůbec nestýkat? Možná vám takový “poustevnický” způsob života vyhovuje, ale dost možná byste v určitých fázích svého života přivítali něco mnohem zajímavějšího a přínosnějšího. Například nastěhovat se do jednoho domu se sdružením lidí, kteří se spolu domluví, že budou dobrými sousedy a že si navzájem budou pomáhat. Myslíte, že žít opravdu spolu a nejen vedle sebe je nerealizovatelná utopistická myšlenka?

Kdysi to dělala středověká šlechta, která si vytvářela prostředí oplocených hradů a zámků, kde si každý majitel hlídal své teritorium. Důsledkem takového způsobu bydlení a především myšlení však docházelo a dodnes dochází k narušeným vzájemným vztahům. Jinými slovy k odcizení a izolaci, které prožíváme zhruba posledních 200 let. Je s podivem, že lidé v tak technicky rozvinutém světě, nebyli nikdy předtím od sebe tak vzdáleni a odcizeni.

Přestože běžně překračujeme hranice možností – létáme nejen na měsíc či objevujeme nové léky na dříve smrtelné choroby a podstatně zvyšujeme svůj aktivní věk, někde uvnitř je v nás vědomí pravěkého člověka, který ke svému přežití potřeboval být členem tlupy. V našich končinách jsme tento přirozený vývoj člověka pozastavili socialistickým experimentováním. Systém té doby tlačil lidi do nejrůznějších umělých spolků, které reprezentovaly například svépomocná stavební družstva. Panelovým kolektivním domem byl třeba projekt Koldům v Litvínově. Když byl začátkem padesátých let dokončen, bylo to nejen na svou dobu špičkové architektonické dílo, ale naplňovalo do posledního písmene představy o životním stylu v komunistické společnosti.

Formy společného bydlení
Pokud byste se chtěli seznámit s komunitním projektem pro tzv. „běžné“ lidi, bude nutné vyrazit do Německa, Dánska, Holandska, Izraele, USA či dalších zemí zpravidla na západ od našich hranic. Škála možností spolužití je obrovská. Na jedné straně naleznete izraelské Kibucy, kde je soukromí velmi málo a prakticky vše je společné. Pravděpodobně jste slyšeli o tzv. ekovesničkách jejichž obyvatelé hledají návrat k přírodě. Velkým trendem začíná být tzv. cohousing, jehož obyvatelé si užívají soukromí svého domu a zahrady a zároveň využívají společné prostory. Na druhé straně škály jsou třeba projekty obytného domu, jehož obyvatelé využívají společný bazén či kulturní místnost.

Co to znamená cohousing?
Americký architekt Charles Durret je dnes ve světě spojován s u nás dosud méně rozšířeným termínem cohousing, který by se dal do češtiny přeložit jako kooperativní sousedské společenství. Ch. Durret se s touto podobou bydlení seznámil v Dánsku a úspěšně ji uvedl, společně se svou ženou, Kathryn McCamant v 80. letech v USA.

Jde tedy o způsob bydlení, v němž je namixována osobní nezávislost s výhodami života v užším společenství lidí. Ti se vzájemně znají, vědomě své společenství budují a pokládají ho za podstatnou součást svého života. Základní myšlenka spočívá v překonání anonymity a lhostejnosti, která tak příznačně charakterizuje život především ve městech.

Cohousing je vědomě budované sousedské společenství, které klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy a současně zachovává a podporuje osobní nezávislost. Cohousing tedy sdružuje privátní a společné bytové prostory. Jedním z hlavních principů je právě podpora individuality a soukromí. Žádné nucené aktivity, žádná společná filozofie, krom toho, že lidi, kteří takhle bydlí, to prostě chtějí. Připomíná to trochu bydlení třeba v univerzitním kampusu. Tam také lidi spojuje společná myšlenka (vystudovat vysokou školu). Mimo to jsou to však individualisté, kteří mají vlastní život a vlastní zájmy.

Jak to vypadá konkrétně?
Jednotlivé projekty se značně liší. V některých domech bydlí pouze mladé rodiny s dětmi. Většina projektů však sází na směs mladších a starších lidí. Především mezi seniory se tato forma bydlení těší stále rostoucí oblibě. Senior cohousing představuje jednu z možností, jak se včas připravit na vlastní stáří strávené mezi přáteli v důvěrně známém prostředí. Tedy žádná velkokapacitní instituce, žádný nesmyslný režim, žádná ztráta vlastní identity.

Představují však projekty bydlení skutečnou alternativu? Jak fungují, kdo je organizuje a financuje? Co se stane, když někdo třeba upadne a potřebuje rychlou a profesionální pomoc? A co když člověk najednou není s to si nakoupit, uvařit nebo se umýt? A existují už podobné iniciativy i v Česku?

První projekt cohousingu v ČR
Na sklonku roku 2008 vzniklo v ČR občanské sdružení, jehož posláním je rozšířit povědomí o tomto stylu bydlení do našich zemí. Projekt společného bydlení není domov s pečovatelskou službou. To, o co v takovém projektu jde, je pomoc mezi sousedy.

Na výhody společného bydlení člověk přijde obvykle teprve poté, když zjistí, že je mu hloupé druhé požádat o pomoc při hlídání dítěte, když potřebuje zalít květiny nebo se postarat o psa. Zjistí, že své sousedy pořádně nezná a má i obavy je o cokoli požádat, protože rodina a jiní blízcí jsou daleko. Pak teprve pochopí, jak je důležité mít kolem sebe podobně naladěné lidi, se kterými může sdílet radosti i starosti. Sousedy, které může požádat o pomoc, když mu není nejlíp a naopak, které může podržet on, když se nedaří jim. Dojde mu, že sdílení s lidmi, které svým způsobem považujete za svou rodinu, je v jeho žebříčku hodnot velmi důležité.

A bydlet obklopen přáteli a zajímavými lidmi je určitě dobrá věc.

Více o tomto projektu naleznete na http://kde-domov-muj.cz/.

Autor: Alexandra Rohanová